Česká republika

Matyáš, bratr a nástupce Rudolfa II. Habsburského, ani jeho další bratři neměli potomky. Nástupcem v monarchii ve střední Evropě, a tedy i králem v zemích Koruny české, se na základě rodinné dohody stal Ferdinand Štýrský. Zemskými sněmy byl za českého krále pouze přijat, nikoliv zvolen. Ve své přísaze sice slíbil dodržovat zemské svobody včetně Rudolfova majestátu, ale svůj slib nehodlal dodržet.

Katolická strana v království hrotila napětí a uchýlila se také k případům nesporného porušení náboženské svobody zaručené Rudolfovým majestátem. Tím byla prakticky nastolena říšská, tedy v českých zemích neplatná zásada „čí vláda, toho vyznání“. Nekatoličtí stavové si marně stěžovali císaři Matyášovi.

I přes panovníkův zákaz se 23. května 1618 sjeli do Prahy. Delegace vedená Jindřichem Matyášem Thurnem obvinila místodržitele z porušování zemských svobod. Příchozí v roli poroty obviněné za trest vyhodili z oken do hradního příkopu. Naštěstí pro vyhozené bez smrtelných následků.

Tato pražská defenestrace rozpoutala v Evropě třicetiletou válku. V jejím průběhu ubyla v českých zemích třetina obyvatelstva. Zmizela náboženská svoboda a jedinou povolenou vírou bylo katolické náboženství. Nekatolíci museli volit mezi emigrací nebo opuštěním své víry. Mnozí zvolili odchod ze země. Konfiskace dosáhly do té doby nevídaných rozměrů. Vzbouřené české stavy zvolily místo Ferdinanda II. třicetičlennou zemskou vládu, po deseti z každého stavu. V červnu 1619 se sešel generální sněm stavů zemí Koruny české a přetvořil stát na konfederaci zemí. Výslovně prohlásil Ferdinanda za sesazeného z trůnu. Novým králem zvolil Fridricha Falckého (1619 - 1620), vyznáním kalvinistu, který se oženil s dcerou anglického krále Jakuba.

Ferdinandu II. (1620 - 1637) se zdařilo, na rozdíl od českých stavů, zajistit si pomoc od spojenců. Dne 8. listopadu 1620 se u Prahy na Bílé hoře odehrála rozhodující bitva povstání. Trvala dvě hodiny a špatně placená a demoralizovaná stavovská armáda bitvu prohrála. Fridrich Falcký uprchl z Prahy krátce po obdržení zprávy o prohře. Pro své krátké vládnutí získal posměšnou přezdívku Zimní král. Bitva na Bílé hoře vstoupila do českých národních dějin jako počátek „doby temna“ - hrubého potlačování práv na existenci a rozvoj českého národa.

Ferdinand II. uplatnil princip propadnutí všech práv za ohavnou rebelii a bylo jen na jeho milostivém zvážení, jaká přizná zpět. Dne 21. června 1621 bylo v Praze na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců povstání - tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Fridrich Falcký ztratil v říši kurfiřtský hlas. Místo něj jej obdržel bavorský vévoda, spojenec Ferdinanda II.

Nástup katolické strany zneklidnil protestantskou Evropu. Proto roku 1625 vzniklo spojenectví Anglie, Nizozemí, Dánska a dolnosaských knížat proti Habsburkům. Podpořily je Francie, Sedmihradsko a Osmanská říše.

Generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna dokázal vybudovat armádu a porážet císařovy protivníky. Stejné nadání projevil v umění hromadit hmotné statky a peníze. Nesmírně zbohatl na státním bankrotu v roce 1623, který sám pomáhal vyvolat.

Roku 1629 drtivě Ferdinand porazil první protihabsburskou koalici. Povzbuzený úspěchy se pokusil prosadit restituci majetku katolické církve ke stavu před rokem 1555. Vyvolal tím jen pokračování války. V letech 1627 a 1628 vydal pro Čechy a Moravu Obnovené zřízení zemské, dokument zásadního významu, kterým upravoval rozdělení moci ve státě. Obnovené zřízení zemské zakotvilo dědičné právo Habsburků na nástupnictví. Zemské sněmy ztratily právo volit krále. Zůstala jim velmi omezená zákonodárná iniciativa. Duchovní stav mohl po dvou stech letech opět zasednout ve sněmu. Města ztratila většinu svých práv. Jediným povoleným náboženstvím bylo katolické a němčina byla zrovnoprávněna s češtinou.

Ve třicetileté válce pokračoval švédský král Gustav II. Adolf. Vojska jeho spojence - Saska - dobyla Prahu roku 1631. Na chvíli ožily naděje emigrantů na návrat do vlasti, Sasko však se Švédskem uzavřelo v roce 1635 separátní mír. Samozřejmě ne zadarmo -  získalo Dolní i Horní Lužici.

Roku 1635 uzavřela Francie, která se obávala přílišného vzestupu habsburské monarchie, koalici s Nizozemím a Švédskem. Do Čech a na Moravu se vrátila švédská vojska.

Roku 1645 utrpěla císařská armáda v jedné z nejkrvavějších bitev války porážku u Jankova ve středních Čechách. Při posledním náporu, ve snaze vylepšit své postavení na mírových jednáních, dobyli Švédové pražskou Malou Stranu, Hradčany a Pražský hrad, ale zbytek Prahy se zásluhou obyvatelstva ubránil. Mírová jednání probíhala ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku. Mír přinesl největší zisky Francii a Švédsku.

Po mnoha desetiletích byla uznána suverenita Nizozemí. Habsburkové si upevnili své postavení ve střední Evropě. Pro české emigranty to znamenalo konec nadějí na návrat do vlasti. Nejslavnější z nich, Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské a významný pedagog, filozof a spisovatel, zemřel roku 1670 zřejmě v nizozemském Naardenu.

Třicetiletá válka skončila zpustošením českých zemí, které nadále ohrožovali Turci, kteří už dobyli skoro celé Uhry. V roce 1683, po sto padesáti letech, podruhé oblehli s velkou armádou Vídeň. Habsburkům přišla na pomoc říšská knížata a polský král Jan III. Sobieský. Po porážce Turků u Vídně následovala dlouhodobá ofenziva habsburských armád. Růst výdajů na válčení vedl ke stále vyššímu daňovému zatížení obyvatel.

Když roku 1700 vymřela španělská větev Habsburků, vznesli nárok na uprázdněný trůn obrovské říše jak francouzští Bourboni, tak středoevropští Habsburkové. Po koaličních dohodách mezi Velkou Británií a Nizozemskem bylo obsazení usedl na trůn ve Španělsku Bourbon a Habsburkové byli odškodněni španělskými územími v Itálii a dnešní Belgií.

Karel VI. (1711 - 1740) se již od počátku svého panování snažil o vyřešení situace, kdyby zemřel bez mužského potomka. Pragmatická sankce z roku 1713 vyhlásila monarchii za nedělitelnou. Určovala také posloupnost nástupnictví v mužské i ženské linii rodu. Velké úsilí věnoval jejímu uznání a přijetí jak ve všech habsburských zemích, tak na mezinárodní politické scéně. Ani tak se mu však nepodařilo zabránit válkám o dědictví rakouské, které svedla jeho dcera a nástupkyně Marie Terezie.