Česká republika

Po smrti korunního prince Rudolfa, který spáchal sebevraždu, přešlo následnictví na císařova synovce Františka Ferdinanda d'Este. Kvůli rodově nerovnému sňatku s pouhou hraběnkou Žofií Chotkovou se však musel vzdát nástupnického práva svých dětí. V létě roku 1914 odjel spolu s manželkou na vojenské cvičení rakousko-uherské armády do Sarajeva.
Rakousko-Uhersko se angažovalo na Balkáně poté, co bylo zbaveno možnosti ovlivovat dění v Německu a Itálii. Již v roce 1878 vojensky obsadilo Bosnu a Hercegovinu a v roce 1908 ji anektovalo.

V Sarajevu, kam císařský pár odjel, se 28. června 1914 stal obětí atentátu zorganizovaného skupinou bosenských Srbů (rakousko-uherských státních příslušníků) a srbské organizace Černá ruka. Atentátník Gavrilo Princip, nejdříve špatně mířenou ranou trefil Žofii. Druhá rána zasáhla následníka trůnu. Následkům zranění oba podlehli.

Rakousko po ultimátu napadlo Srbsko, kam vedly stopy tajné organizace Černá ruka. Tím začala první světová válka, neboť na stranu Rakouska se postavilo spojenecké Německo a k nim se připojily Turecko s Bulharskem. Srbsku na druhé straně přišly na pomoc státy tzv. Trojdohody - Rusko, Francie a Velká Británie a pak i další. Hned na počátku války byl uzavřen parlament a vliv na rozhodování ve státě získalo vedení armády. Zároveň s tím byla omezena občanská a politická práva.

Původní předpoklady velících důstojníků, ale i obyčejných lidí, že půjde o rychlou válku, vzaly brzo za své. Na vleklou, vyčerpávající zákopovou válku nebyl nikdo připraven ani materiálně, ani psychicky. Rakousko-uherská armáda, v níž samozřejmě sloužili i Češi, bojovala především na východní frontě proti Rusku a na frontě v Itálii. Několikanásobně menší Srbsko porazila až při druhém tažení s pomocí Německa a Bulharska.

V roce 1914 odešel z Čech do emigrace známý sociolog a profesor filozofie na pražské Karlově univerzitě Tomáš Garrigue Masaryk. Spolu se svými spolupracovníky, Čechem Edvardem Benešem a Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem, začal T. G. Masaryk psát první kapitoly československého zahraničního odboje. Založil a vedl Československou národní radu, která organizovala vlastní vojsko z krajanů žijících v cizině či z vojenských zajatců a přeběhlíků z řad rakousko-uherské armády.

Československé vojsko bylo nasazeno na frontu ve Francii, Itálii a především v Rusku. V tomto státě, zmítaném po uchopení moci bolševiky občanskou válkou, Československé legie v počtu několika desítek tisíc mužů ovládly celou transsibiřskou magistrálu.

 Hlavně díky legiím a jejich úspěšnému vojenskému vystoupení se Československé národní radě podařilo získat pro československý stát mezinárodní uznání. Založen byl na myšlence čechoslovakismu - jednoho národa o dvou větvích, české a slovenské.

Doma byla situace za války těžší než v zahraničí. Stupňovaly se zásobovací a hospodářské potíže. Zprvu všechny významné české politické strany zachovávaly ke státu loajalitu.

A když ne, Rakousko-Uhersko neváhalo sáhnout k tvrdým trestům. Čeští politici Karel Kramář a Alois Rašín byli za velezradu odsouzeni k smrti. Na poslední chvíli jim život zachránilo úmrtí císaře Františka Josefa I., který již nestačil rozsudek potvrdit. Nastupující císař Karel I. jim udělil milost a v roce 1917 se oba mohli zapojit do politiky.

Ve válečných letech vytvořila česká politická reprezentace společný politický orgán, Národní výbor. V něm byly jednotlivé strany zastoupeny podle výsledků voleb z roku 1911. Dne 28. října 1918, po zveřejnění nóty rakousko-uherského ministra zahraničí Andrássyho o ochotě Rakouska jednat o příměří, vyhlásil Národní výbor samostatnou Československou republiku. Státní svátek 28. říjen připomíná právě vznik samostatného československého státu.

Vyhlášení vzniku státu neznamenalo automatické převzetí moci na celém území. Čeští Němci žijící v okrajových částech státu zvaných Sudety nechtěli ztratit svou pozici vládnoucího národa a s odvoláním na právo na sebeurčení národů vyhlásili několik samostatných provincií, které byly připojeny k Rakouské republice. Po ztroskotání jednání mezi českými a německými politiky dobývalo pohraničí vznikající československé vojsko.

Na mírové konferenci ve Versailles vítězové 1. světové války rozhodovali i o československých hranicích komplikovaných historickými, etnickými, hospodářskými i vojenskostrategickými důvody. V českých zemích nakonec dle ustanovení mírových smluv platily historické hranice s menšími změnami ve prospěch Československa.

Na Slovensku, které bylo po dlouhá staletí součástí uherského království, se československá státní moc neustanovila okamžitě po vyhlášení samostatného státu. Maďarsko, nástupnický stát po uherském království, se nechtělo vzdát části svého území ani obyvatel žijících na slovenském území. Československé vojenské jednotky musely přemoci odpor Maďarska včetně komunistického pokusu o Maďarskou republikou rad. V demokratickém Československu se slovenský národ mohl rozvíjet nesrovnatelně lépe a svobodněji než před rokem 1918.

Dne 29. února 1920 Národní shromáždění přijalo československou ústavu. Prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk. Ochrana menšin byla stanovena již v mírových smlouvách z Versailles. V Československu byla vzhledem k mnohonárodnímu složení obyvatel zakotvena v ústavě a v jazykovém zákoně, který byl přijat spolu s ústavou.

V zahraniční politice se Československo opíralo o spojeneckou Francii, nejsilnější evropský stát po první světové válce. Na snahy posledního rakouského císaře Karla o převzetí moci v Maďarsku reagovaly tři sousední státy - Československo, Maďarsko a Jugoslávie - vytvořením obranné aliance tzv. Malé dohody. Stejně jako jeho hlavní spojenec Francie, i Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem.

Stalo se tak v roce 1935, kdy v sousedním Německu vládl již dva roky Adolf Hitler. Pro Československo znamenalo nepřátelské Německo smrtelné ohrožení, proto se v druhé půli třicátých let začalo připravovat na svou obranu. Po vzoru Francie budovalo pohraniční opevnění. Ale účinná obrana byla ztížena nejen délkou společných hranic s Německem a geografickým tvarem státu, ale také početnou německou menšinou, která se z drtivé části přiklonila k nacismu. Zastupovala ji nacistická a totalitní Sudetoněmecká strana vedená Konrádem Henleinem