Česká republika

Po 2. světové válce se poprvé do práce československé vlády zapojila i Komunistická strana, což naznačovalo jasný posun doleva po zkušenostech s fašismem. Hlavním poválečným úkolem byla rekonstrukce válkou zničené země. Soutěž politických stran byla omezena zákazem obnovení předválečných pravicových stran, které byly viněny z kolaborace s Němci. Všechny povolené strany se seskupily do Národní fronty a všechny byly stranami vládními.

Ve volbách v roce 1946 získala nejvíce hlasů v celostátním měřítku Komunistická strana Československa. Další se měly konat o dva roky později. Komunistická strana však usilovala o získání absolutní moci i v systému poměrného zastoupení stran. Dosazováním vlastních stoupenců na důležitá místa pronikala do ozbrojených a bezpečnostních složek státu. Před infiltrací komunistickými agenty nebyly ochráněny ani ostatní vládní strany.

V únoru 1948 skupina demokratických ministrů ze tří stran podala demisi na protest proti posilování pozic komunistů v bezpečnostním aparátu. Komunisté situace využili k převzetí moci formálně legální cestou, maskovanou rekonstrukcí vlády. Následné volby byly volbami jen podle jména, protože byla připuštěna pouze jedna kandidátní listina, již sestavovala komunistická strana.

Po uchopení moci komunisté rozpoutali politické procesy se svými politickými protivníky, demokraticky orientovanými vojáky, sionisty i mezi sebou samými. Padaly rozsudky smrti a dlouholetých trestů v pracovních táborech.

Na jižních a západních hranicích Československa s Rakouskem a Spolkovou republikou Německo se rozprostírala tak zvaná železná opona oddělující totalitní svět od demokratického. Československo bylo součástí a vazalem sovětského impéria. Sovětský svaz na jakýkoliv pokus o vymanění se z vlivu reagoval silou - v Německé demokratické republice v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956 a konečně v Československu v roce 1968. Podle tak zvané Brežněvovy doktríny měl Sovětský svaz právo na obranu socialistického zřízení v jakémkoliv státě sovětského bloku bez ohledu na suverenitu dané země.

Dne 21. srpna 1968 vojska pěti států Varšavské smlouvy (Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Maďarska, Polska a Bulharska) vtrhla do Československa s cílem ukončit tzv. pražské jaro - pokus o reformu nefungujícího komunistického zřízení. Interventi odvlekli představitele československého státu a komunistické strany do Moskvy, kde až na Františka Kriegla všichni podepsali moskevský protokol. V něm souhlasili s „dočasným“ pobytem sovětských vojsk na území republiky.

Dvacet jedna let se udržela u moci garnitura, která získala moc po invazi států Varšavské smlouvy. Komunistická strana prošla očistou od nespolehlivých a zbloudilých členů. Režimu nepohodlní lidé byli zavíráni a jinak šikanováni, ale na rozdíl od padesátých let již nepadaly tresty smrti.

Opoziční skupina se shromáždila kolem uskupení Charta 77, které vystupovalo na obranu a dodržování lidských práv. Stát se sám zavázal dodržovat je na helsinské konferenci, ale samozřejmě tak nečinil. Nejvýznamnějšími postavami Charty 77 byli filozof Jan Patočka a budoucí prezident Václav Havel

Osud komunistického bloku byl pevně svázán s vývojem v Sovětském svazu. Po nástupu Michaila Gorbačova v roce 1985 a vzrůstajících ekonomických problémech celého sovětského bloku se postavení impéria začalo otřásat.